Vokno

Vokno a jeho stěny, to byla spíš plesnivina, surově oškrábaná. Potáceli se na ní nejdříve tři zamračený páni, ale byli hodný. Mračili se z moudrosti, né surovosti. Každý z nich opatroval jednu věc, staral se o ni, dohlížel ale i na celý druh. Jeden střežil všechny klíčové dirky, měděným klíčem, druhý temná křídla můr a ten poslední zavírací špendlíky. Byli to moudří pánové. Věděli, že bez těchto věci není života. Ten nejmoudřejší z těch tří byl jednoho dne nařčen, že mu nenáleží právo rozhodovat o tom, co je pro koloběh světa nejdůležitější. Jenomže on nebyl člověk, byl to býk. Přeměnil se zpátky do své podoby a pohledem troufalce přeměnil v jednu z můr. Tu největší, která otevírá bránu noci. Zatím Býk odešel, někam mezi den a noc, zbylí dva s andělskou lehkostí vyvažují poměry a zjišťují, jestli je těžší kilo kříšťálového skla nebo kilo pěří v dehtu. Myslím, že nejtěžší je to ráno.