Velryba

Ticho vlasů

ticho řek, ticho světel, ticho takové, že vetší už je jen v zemi, ticho topící se na hraně oceánu, dno, drtící se hrana těsně nad ním, proplouvá, ona, s kouřícím srdcem a čelem. Ona zabalená, do hlubin ponořená, ve vlasním tichu, nezbyl ji ani stín, jen ticho. Ponořeného vlasce. Možná že opravdu pluje ve své velrybě, vyložené koberci, je jí tam teplo a radostí jí plane obličej. Ne ticho očekávání, ale ticho pochopení.

V hloubce modré, která je černá.